Proč brojíme proti „bohatým„, ale zároveň obdivujeme lidi jako Elon Musk pro jejich úspěch a bohatství? O rozšířeném paradoxu, pro který vědci našli vysvětlení.
V deseti letech se v chlapci probudil zájem o počítače. Na počítači Commodore VIC 20 se ponořil do světa kódu a začal psát své první programy. Jeho raná biografie připomíná klišé o popelkovském vzestupu počítačového nerda: ve škole ho škádlili, šikanovali a bili, a tak se obrátil ke strojům a technologiím – aby to nakonec natřel celému světu. Ve dvanácti letech prodal svou první počítačovou hru, kterou sám vyvinul, za 500 amerických dolarů. Dnes, téměř o 40 let později, střílí za peníze turisty do vesmíru, staví elektromobily, sní o cestách na Mars a především: je jedním z nejbohatších lidí na světě. Řeč je samozřejmě o Elonu Muskovi, jehož jmění bylo na začátku roku 2021 odhadováno na pohádkových – nebo spíše obscénních – 185 miliard amerických dolarů. Mohou však jednotlivci hromadit takové bohatství, zatímco drtivá většina lidí se musí spokojit s mnohem, mnohem menším majetkem, nebo dokonce žít v chudobě? Neměli by se superbohatí také podílet na nákladech, nemělo by se bohatství rozdělovat tak, aby se snížila nerovnost?
Thomas Piketty: Nerovnost a ideologie
Odpověď na tyto otázky závisí také na tom, jak jsou položeny. Osobně vyprávěný příběh Elona Muska jakožto individua vede spíše k postoji, že si tato podnikatelská rocková hvězda úspěch a peníze zasloužila na základě svých úspěchů. Pokud se naopak hovoří o „superbohatých“ jako o skupině, lidé je rychle začnou považovat za loupeživé kapitalisty, a tíhnou proto spíše k finančnímu přerozdělování. Pokud se tedy v množném čísle odkazuje na „ty tam nahoře“, je méně pravděpodobné, že bohatství bude vnímáno jako zasloužené, než když je informace prezentována v jednotném čísle ve formě „ten tam nahoře“. Uvedli to psychologové pod vedením Thomase Giloviche z Cornellovy univerzity ve vědeckém magazínu PNAS.
„Lidi nechává poměrně v klidu, když jednotliví podnikatelé, investoři, umělci, herci nebo sportovci vydělávají velmi mnoho“, píší vědci. Tzv. ‚bohatí a krásní‘ plní bulvární sloupky i společenské časopisy a podněcují sny jejich publika. Být na jedné straně fanouškem zpívající miliardářky Rihanny nebo módně ostříhaného fotbalového žongléra Cristiana Ronalda a zároveň horlivým zastáncem sociální rovnosti zjevně v myslích mnoha lidí nevytváří žádné velké rozpory. Ach, kéž by byl člověk sám princem nebo princeznou! Ty zatracené elity se svými nezaslouženými privilegii!
Vědci kolem Giloviche pozorovali tento druh myšlení a cítění při pokusech s přibližně 2800 účastníky. Když například svým respondentům předložili sdělení, že plat generálních ředitelů 350 největších společností v USA je nyní 372krát vyšší než plat průměrného zaměstnance, měla tato forma prezentace tendenci vyvolat pobouření. Pokud naopak popsali, že Robert Eisen jako generální ředitel společnosti Avnet vydělává 372krát více než dělník, bylo to spíše v pořádku. Pak to účastníci vnímali jako důkaz obrovského úspěchu vedoucího manažera.
Bohaté týmy častěji vyvolávají negativní rekce
Gilovich a Stephanie Tepperová s Jesse Walkerem, kteří se na studii rovněž podíleli, pozorovali tento efekt v různých variacích opakovaně. Například pokud jednotliví sportovci využívají své peníze k získání výhod, bývá to ve srovnání s ostatními považováno za spravedlivé. Pokud naopak finančně dobře zajištěné týmy najímají nejlepší trenéry a hráče, veřejnost spíše projevuje averzi: sdružení bohatých investorů ničí krásný sport! V případě individuálního sportovce, jako je švýcarský tenista Roger Federer, má veřejnost tendenci myslet na talent, píli, tvrdou práci a nakonec zasloužený úspěch. V týmu se tyto osobní atributy rozmazávají: pokud vyhraje tým s nejdražším mužstvem, jsou to peníze, které dávají góly.
Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ
To samé pozorovali vědci i v případě miliardářů. Pokud respondentům ukázali jednotlivé superboháče, jejich charakterové vlastnosti považovali za faktory úspěchu. Skupina velice zámožných lidí naopak asociovala nespravedlnost. Za jedné podmínky se však ukázalo, že hodnocení úspěšných jednotlivců je podobně špatné jako hodnocení zvlášť bohatých skupin. Například pokud bylo bohatství zděděno nebo nashromážděno díky rodinným výhodám. Testované osoby nepovažovaly extrémní platy indických bollywoodských hvězd za přijatelné, pokud tito herci pocházeli z bohatých filmových dynastií.
Ti, kdo chtějí prosazovat přerozdělování, by podle autorů kolem Giloviche měli porušit jedno z nejdůležitějších pravidel dobrého psaní. To zní: buď co nejkonkrétnější. Právě individuální osudy vzbuzují soucit a motivují k dárcovství. Chceme-li však přesvědčivě odsoudit ekonomickou nerovnost a extrémní bohatství, měli bychom se vyhnout personalizaci. Tak tomu bylo například ve většině zpráv o statistikách amerického Federálního rezervního systému, které byly prezentovány jako skupinový jev. Podle nich vlastnilo v červnu letošního roku 1 % nejbohatší americké společnosti 27 % národních firemních, akciových a nemovitostních aktiv. To je více, než mělo dohromady prostředních 60 % amerických domácností, které dosáhly pouze na 26,6 % celonárodního majetku.
Zde zraje odpor sám od sebe. Ti, kdo mají negativní názor na skupiny – například kvůli jejich pohlaví, náboženství, politickému přesvědčení nebo bohatství – si okamžitě vybaví ty nejhorší individuální příklady. Každý špatný skutek pak slouží jako zdánlivé ospravedlnění, že všichni lidé z této skupiny jsou odporní, podlí a zlí. Takže každý, kdo vypráví příběh o nenažraných, ale anonymních miliardářích na špici, burcuje své publikum. Elon Musk se mezitím vznáší ve svých vlastních vzdálených sférách – a je obdivován.
