George Orwell bojoval ve španělské občanské válce; nedokázal zastřelit fašistu vycházejícího z latríny. V nepříteli rozpoznal lidskou bytost. Anglický spisovatel se nikdy nestyděl sedět na více židlích. Měl svobodného ducha jako málokdo jiný. Příspěvek ve Vídni žijícího spisovatele Roberta Misika pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Robertovi Misikovi vyšla v České republice kniha Falešní přátelé obyčejných lidí (2020, Friedrich Ebert Stiftung).
Velký esejista a reportér Timothy Garton Ash nedávno o ukrajinské obranné válce řekl, že je třeba se řídit maximou, kterou vždy ctil George Orwell: „Bojuj za správnou stranu, ale zůstaň neúplatně kritický k jejím chybám.“
Timothy Garton Ash: „Chápu, proč je AfD tak úspěšná“
George Orwell, socialista a osobitý svéráz, podivuhodný levičák, který neznal zbabělost ani před svými přáteli, těsně před svou smrtí prohlásil: „Každý řádek seriózní tvorby, kterou jsem od roku 1936 napsal, byl přímo či nepřímo napsán proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak ho chápu já.“
Za svého života byl Orwell kontroverzní, dnes je téměř modlou. Zanechal nám „jeden z nejskvělejších intelektuálních a literárních odkazů moderní doby“, říká Peter Stansky v nedávno vydané brožurce „Socialistický patriot. George Orwell a válka“ (The Socialist Patriot: George Orwell and War). Orwell nebyl v žádném případě bez chyby. Měl své naivní stránky, sdílel některé bigotní názory a předsudky, zpátečnické byly například jeho názory na osvobození žen.
Byl tradičním englishmanem s mnoha s tím spojenými intelektuálními konvencemi. Jeho dvě nejslavnější knihy, „Farma zvířat“ a „1984„, z něj udělaly legendu. Zná je každý a každý si proto myslí, že zná Orwella. Avšak ostatní texty – romány, eseje, kritiky, reportáže, komentáře ke každodenní politice – jsou velkým odkazem, z nichž mnohé zůstaly nápadně aktuální. Většinu z nich však znají jen zasvěcenci nebo Orwellovi fanoušci.
Boj proti Francovi
Nejvíce Orwella bezpochyby formovala zkušenost ze španělské občanské války. Původně měl pravděpodobně v úmyslu odjet do Španělska pouze jako reportér, ale pak se sám přidal k jedné z milicí a bojoval na straně demokratů a republikánů. „Ve španělské občanské válce se z něj stal nejen spisovatel George Orwell, ale také zcela oddaný socialista. Šest měsíců ve Španělsku a jeho válečné zážitky jsou v mnoha ohledech formující zkušeností jeho života,“ uvádí Peter Stansky.
Španělskou levicovou republikánskou vládu ohrozil v roce 1936 vojenský puč generála Francisca Franca, fašistického caudilla, který se svými jednotkami přešel ze severní Afriky na území Španělska, aby zde nastolil režim ve stylu Mussoliniho a Hitlera. Odpor proti Francovým vojákům měl občas podobu lidového hnutí, lidového odporu, který byl chaotický, ale zároveň plný revoluční dynamiky.
O budoucnosti populismu rozhodneme v našich hlavách
Anarchistická a anarchosyndikalistická hnutí měla silné milice, zejména v Katalánsku, a protistalinské komunistické skupiny jako POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista) byly významné regionálně. V čele s legendárním Buenaventurou Durrutim a neméně zářivým Andrésem Ninem měli anarchisté a antistalinisté charismatické vůdce.
Osudnou se jim stala strategie Británie, Francie a USA, které zastávaly politiku nevměšování. Zatímco nacisté fašisty podporovali, demokratům se dostalo jen malé pomoci. Jediný, kdo demokratické republice pomáhal zbraněmi, byli Sověti, kteří tak odpovídajícím způsobem rozšířili svůj vliv.
Agenti moskevského lidového komisariátu vnitra (NKVD), vojenští poradci a velitelé Moskvě loajálních brigád bojovali nejen proti fašistům, ale i proti levicovým soupeřům. Byla to doba bizarních moskevských procesů, v jejichž důsledku byli jako tzv. agenti a kontrarevolucionáři popraveni i Leninovi spolubojovníci jako Nikolaj Bucharin nebo Grigorij Zinovjev; doba, kdy vrcholilo teroristické šílenství stalinismu.
Orwell se dostává právě do tohoto nepřehledného konfliktu a popisuje ho ve své působivé knize „Hold Katalánsku“ (Homage to Catalonia). Orwell vstupuje do POUM, je fascinován společenskými změnami v Barceloně, egalitářským duchem, naprostou rovností, která srovnává hierarchii mezi obyčejnými lidmi a bohatou vyšší třídou. A je ohromen hrdostí a sebevědomím nižších vrstev – a později šokován tím, jak rychle se tato atmosféra opět převrátí.
Podezřelý
Ve válce je Orwell nasazen na poměrně klidné aragonské frontě. Dochází tam sice k ojedinělým urputným bojům, kdy mrtví a těžce ranění leží v bahně a roztrhaná těla v zákopech. Většinou však levičáci a fašisté stojí proti sobě v pozicích, aniž by se toho příliš dělo, a dochází jen k občasné střelbě. Orwell přitom utrpí průstřel krku. Je těžce raněn, ale jako zázrakem přežije.
Po návratu do Barcelony se Orwell zaplétá do střetů mezi komunisty, anarchisty a trockisty, které mezitím nabývají podoby vnitřní války stalinistů proti všem možným konkurentům. Orwell se musí skrývat, zastírat svou identitu, chránit své podklady, udělat vše pro svou bezpečnost, aby se nedostal do mlýnů stalinistické vyhlazovací mašinérie a NKVD.
Při domovní prohlídce stalinistickou tajnou policií byly zabaveny jeho zápisky; Orwellovy deníky z té doby jsou dodnes ztraceny. Jak dnes víme, NKVD zařadila Orwella a jeho ženu v jednom memorandu jako „přesvědčené trockisty“, což se snadno mohlo rovnat rozsudku smrti.
Ariadne von Schirachová: Co dělat, když to jde s lidstvem z kopce?
Kniha „Hold Katalánsku“ je skvělou politickou literaturou právě proto, že je něčím jako historiografií současnosti. Kniha byla napsána bezprostředně po jeho návratu s ještě čerstvými dojmy, zatímco se události zároveň ještě rozvíjely. O to více udivuje, s jakou jasnozřivostí a pravdivostí Orwell události líčí.
„Hold Katalánsku“ se vyznačuje historickou přesností a vhledem do politických zmatků chaotické revoluce, ale především humanistickým duchem. „Reportáž ze španělské občanské války“ je střízlivý podtitul knihy, která začíná popisem letmého setkání s mladým milicionářem, pravděpodobně italským komunistou, který k Angličanovi přistupuje s otevřeným, vřelým pohledem. „Těžko říct proč, ale málokdy jsem viděl někoho – myslím tím muže – ke komu bych cítil tak bezprostřední náklonnost. Jako by se jeho duši a mé duši podařilo na okamžik překlenout propast jazyka a tradice a setkat se v naprosté důvěrnosti.“
Ale i „nepřátelé“ nejsou často nic víc než nebožáci. Orwell vypráví o scéně, kdy si bere na mušku fašistu, který právě vyšel z latríny, ten v panice utíká a vyhrnuje si kalhoty, které mu visí vzadu u kolen. Orwell nedokáže stisknout spoušť.
Později k této epizodě poznamená: „Nestřílel jsem i kvůli tomu detailu s kalhotami. Přišel jsem, abych střílel na ‚fašisty‘. Ale člověk, který si s obtížemi vyhrnuje kalhoty, není ‚fašista‘, je to přece zcela zjevně a především příbuzný tvor, podobný nám, a na něj nemáte chuť střílet.“
Zrození spisovatele
Orwell se narodil pod jménem Eric Arthur Blair v roce 1903 na území dnešní Indie jako syn koloniálního důstojníka. Vyrůstal v Anglii a v mládí později sám sloužil jako policejní důstojník v koloniální správě v Barmě. Byl součástí imperiálního utlačovatelského systému, ale naučil se dvě lekce. Že imperiální systém je nespravedlivý, ale že tento systém také jemu hrozí „brutalizací“, jak to nazývá Orwellův životopisec Michael Shelden.
Ve 24 letech pověsil policejní uniformu na hřebík, vrátil se do Anglie a od té doby žil jako spisovatel na volné noze. Psal povídky, eseje, reportáže, kritiky a literární formy, které bychom dnes pravděpodobně také zařadili pod pojem autofikce. Žil s tuláky, nádeníky a bezdomovci, za velké hospodářské krize se přestěhoval do hornických čtvrtí střední Anglie a psal o bídě, hladu, ale i hodnotách dělnické třídy („Cesta k Wigan Pier„, 1937).
Sotva vyšla kniha tiskem, vydal se Orwell na cestu do Španělska. Zde si vyzkoušel, že totalitní politická propaganda dokáže do světa pustit i ty nejabsurdnější lži, které se mění v jakousi pravdu, když se šíří dostatečně často. Komunisté věrní Stalinovi vymýšleli ty nejbizarnější historky, nedogmatické levičáky odsuzovali jako agenty fašistů a potížisty, které platí Hitler a nacisté.
Harari: Svět jako velké spiknutí
Objevily se zprávy o událostech, které se nikdy nestaly, a Orwell s údivem zjistil, že je britský levicový tisk považuje za fakta a že je šíří intelektuálové loajální komunistické straně. Orwell dospěl k závěru, že pokud nejsou lži konfrontovány, mění se v pravdu a lži mohou být použity k ovládání myšlení. Je zřejmé, že „1984“, Orwellova velká dystopie, zde začíná vrhat svůj stín.
„Na počátku mého života“, napsal Orwell s odstupem času, „mi bylo jasné, že žádná událost není v novinách nikdy popsána zcela přesně, ale právě ve Španělsku jsem se poprvé setkal s novinovými články, které neměly žádnou souvislost s fakty, dokonce ani ten odkaz na realitu, který obvykle mají i běžné lži.“ Tehdy viděl, pokračuje Orwell, horlivé intelektuály, emotivně a bouřlivě reagující na události, které se nikdy nestaly.
Na cestě k patriotismu
Orwell si ve Španělsku uvědomil, že levicový pacifismus, který z pozice naivního antimilitarismu odmítá dodávky zbraní ohrožené demokracii, přímo nahrává nepřátelům svobody. Přesto Orwell krátce po svých španělských zkušenostech otočil o 180 stupňů a stal se tím, co Peter Stansky nazývá „nečekaným pacifistou“.
Z války mezitím vyvodil závěr, že fašismus nelze přemoci pouze praporem demokracie. Reakční síly může porazit pouze socialistická revoluce, která se fašismu postaví nejen defenzívně, ale zmobilizuje naděje na společnost svobodných a rovných, věřil Orwell. Prožíval svou nejradikálnější levicovou fázi. Orwell podepsal manifest, který jednoznačně požadoval: „Když přijde válka, je naší povinností odolat a vybudovat opozici, která konec války urychlí.“
Tenká hranice mezi vědou a pavědou
V roce 1937 byl tedy Orwell pro válku republikánů proti fašistům, v roce 1938 byl diametrálně proti ní, pacifista, který roku 1939 opět zcela otočil. V srpnu 1939 svůj postoj zcela revidoval. A když Británie v září 1939 vstoupila do války, stal se Orwell „revolucionářským patriotem“.
Anglická dělnická třída, podporovaná svými ctnostmi a slušností, bude bojovat proti nacistům, bránit svou zemi, ale v průběhu tohoto kolektivního úsilí povede rovnost a socialismus také k překonání kapitalismu v Anglii, mínil Orwell.
Tato předpověď nebyla zcela správná, ale nakonec také méně chybná, než by se mohlo zdát. Vždyť triumf Labouristické strany, budování britského sociálního státu, rozsáhlé znárodňování po skončení války, to vše byly výsledky procesů společenské transformace, které válka vyvolala.
Rozčarovaný pacifista
V roce 1942 Orwell označil pacifismus za „objektivně profašistický“ a dodal: „To je do značné míry nesporné. Pokud podkopáváte válečné úsilí jedné strany, automaticky pomáháte druhé. Také neexistuje způsob, jak zůstat mimo válku, jako je ta současná.“ Pacifistická propaganda tedy „jinými slovy napomáhala totalitě“.
Bezprostředně po skončení války a kapitulaci nacistů napsal ve svých „Poznámkách o nacionalismu“ (Notes on Nationalism), že většina pacifistů „buď patří ke zvláštním náboženským sektám, nebo jsou to prostě humanisté, kteří odmítají vzít někomu život a odmítají jakékoli další úvahy nad rámec této základní zásady“. Existuje však malá skupinka intelektuálních pacifistů, jejichž skutečným, avšak nepřiznaným motivem je nenávist k západní demokracii a obdiv k totalitarismu“.
Markus Gabriel: „Něco neviditelného odhalilo slabiny našeho systému“
Protože, pokračuje Orwell, pacifistická propaganda se obvykle tváří, jako by se omezovala na prosté tvrzení, že jedni jsou stejně špatní jako druzí. Pokud si však přečteme publikace mladších pacifistů, snadno zjistíme, že zpravidla téměř výlučně obviňují Velkou Británii a USA.
Orwell byl „svobodný člověk“ ve velmi význačném smyslu, totiž člověk, který formuloval své vlastní názory s nadhledem, poctivě a odvážně, často měl pravdu, málokdy se zcela mýlil, své chyby dělal aspoň sám, nikdy se nenechal zmanipulovat a nepodlehl běžným konformismům své doby.
Přesto o tomto nebezpečí věděl: „Každému spisovateli nebo novináři, který si chce zachovat svou intelektuální integritu, v tom brání spíše obecný společenský trend než skutečné pronásledování“, poznamenal jednou. Politický spisovatel potřebuje intelektuální nezávislost, která předpokládá určitou míru samotářství. Spisovatel „nemůže být loajálním členem politické strany“, prohlašuje Orwell.
Nedogmatický socialistický aktivista Orwell a spisovatel Orwell si nutně museli překážet, jako když si sourozenci v uzavřeném prostoru neustále šlapou na paty. Orwell byl člověk, který chtěl svými novinářsko-literárními díly něco změnit a zároveň musel odolat pokušení proměnit se v propagandistu.
Orwell se hodně věnoval „jednoduchému stylu“, „plain style“, tedy „nepřikrášlenému stylu“. Styl je více než jen otázkou vkusu nebo uměleckého vyjádření, je sám o sobě politickou volbou. „Vysoký styl rezonuje s autoritou a tradicí, prostý styl je spojován s vrozeným rozumem a obyčejným člověkem“, píše britský literární vědec Bernard Crick v předmluvě k Orwellovým esejům. Orwell dával přednost „prostému stylu“, aby oslovil běžného čtenáře. Byl něco jako mistr světa vrozeného rozumu.
Orwell si „jednoduchý styl“ spojoval s pravdivostí, překombinované složitosti se lží nebo alespoň se snahou zamlžit pravdu. Pro Orwella je velkým nepřítelem politického jazyka nepoctivost. „Zeje-li mezi skutečnými a fádními deklarovanými cíli propast, spisovatel intuitivně použije mnoho slov a unavujících frází, stejně jako chobotnice vyměšuje barvivo.“
Proto je politické psaní často špatným psaním, protože velká slova zastírají nicotu nebo protože to, co mají autoři skutečně na mysli, je třeba zamlčet. Citlivá témata jsou pak schována za jazykovým mračnem žargonových termínů. „Skupinová loajalita je nezbytná,“ dodává Orwell, „a přesto je pro literaturu jedem.“
Moc lži
Sotva tedy někoho překvapí, že od roku 1936 až do své smrti v lednu 1950 byl Orwell napadán stalinskými komunisty, ale také levicovými socialisty a některými pozdějšími hlasateli nové levice. „Není pochyb o skutečném zdroji této protiorwellovské zášti“, zjišťuje Christopher Hitchens v eseji „Why Orwell Matters„: nikdy se neštítil smrtelného hříchu „poskytnout munici nepříteli“.
Dokonce i v Orwellových pesimistických knihách se stále objevoval šibeniční humor a „Hold Katalánsku“, jakkoli špatně příběh dopadl, je jednou z Orwellových nejoptimističtějších knih. Když se pustí do drobných obskurností a velkých zrůdností, činí tak vždy s vtipem, díky němuž je radost ho číst.
Svým postřehem o síle lží cosi vycítil, předvídal naši dobu falešných zpráv a fake news, které už nemají ani nejvzdálenější vztah k realitě. „1984“ má mnohem více významových vrstev, než bylo vnímáno v době prvního vydání. V časech digitálního dohledu a otupovacích mediálních strojů čteme tuto knihu nejen jako alegorii totalitní degenerace.
Fukuyama: „Kde udělala levice chybu?“
„Farma zvířat“, Orwellův druhý celosvětově úspěšný román, je na jedné straně podobenstvím o degeneraci bolševické revoluce, které je tvrdě modelováno skutečností. Zároveň je kniha alegorií na lidský úděl; je scénářem toho, jak se vyvíjí hierarchie, jak si mocní upevňují svou moc a jak se vyrůstají náfukové; a konečně jako satira ukazuje, jak jsou slabí šikanováni silnými. A Napoleon, lstivé, prohnané prase, které se vyšvihne na diktátora nad nakrátko osvobozenými zvířaty, je na jedné straně Stalinem, ale na druhé straně také karikaturou nás všech, zkrátka: ukazuje, že je v nás možná příliš mnoho prasete na to, abychom dokázali žít v laskavé společnosti.
Mnohé z toho, co Orwell zastával, je i dnes aktuální a příkladné: jeho intelektuální poctivost, ochota zaujmout v případě potřeby místo mezi všemi židlemi a zároveň jeho oddanost utopii revoluce a socialismu. Nad vším se však tyčila maxima bezpodmínečné obhajoby liberální demokracie, základních práv a lidské důstojnosti každého člověka.
