Takzvaný občanský tábor zná v oblasti energie a mobility jen jeden směr: zpět do minulosti. Minulý týden se to opět projevilo dramatickým a komickým způsobem. Vtipné to ale není. Sloupek Christiana Stöckera pro německý magazín Spiegel.
Rok 2011 byl z hlediska emisí oxidu uhličitého rekordním rokem: tehdy bylo vypuštěno 34 miliard tun, více než kdykoli předtím. Bohužel rekordy v emisích CO2 na Zemi nikdy netrvají déle než rok. V roce 2022 již emise vzrostly na více než 40 miliard tun.
Dvě věci přitom byly jasné již v roce 2011:
- Lidstvo musí co nejdříve přestat spalovat fosilní paliva.
- Průmysl budoucnosti je ten, který se pokud možno obejde bez spalovacích procesů, a to celosvětově.
V roce 2011 padl další rekord: počet německých pracovních míst v odvětví obnovitelných zdrojů energie vzrostl na 415 000. Pro srovnání, těžba hnědého uhlí v té době v Německu zaměstnávala necelých 23 000 lidí.
Dvě aktivně zničená odvětví za sebou
V roce 2019, tedy o osm let později, však bylo v odvětvích obnovitelných zdrojů energie (OZE) o více než 100 000 pracovních míst méně. Tehdejší ministr hospodářství Philip Rösler (FDP) a ministr životního prostředí Norbert Röttgen (CDU) společně dosáhli toho, čím dnes trpí německá ekonomika: téměř zcela zničili domácí solární průmysl. V roce 2012 masivně omezili podporu obnovitelných zdrojů energie.
Jistě, na úpadku německého solárního průmyslu se podílela i skutečnost, že Čína – zjevně prozíravější než německé vlády – masivně podporovala svůj vlastní průmysl, a tím snižovala ceny solárních modulů. Ale totální destrukce německého průmyslu obnovitelných zdrojů energie byla přinejmenším zčásti domácí, a to za nadšeného potlesku konzervativců.
Röttgenův nástupce Peter Altmaier (CDU) byl v září 2012 potěšen, že „náš společný zákon začíná působit“. Pochvaloval si tak skutečnost, že expanze obnovitelných zdrojů energie se již v létě 2012 masivně zhroutila. Altmaier to považoval za úspěch. A šel ještě dál: o několik let později jako ministr hospodářství také velmi úspěšně usiloval o zničení domácí větrné energetiky, když se současně nechal obelstít uhelnou lobby.
Co si pod pojmem „zdravý rozum“ představuje Christian Lindner?
V roce 2012 se stalo ještě něco pozoruhodného: současný ministr financí Christian Lindner (FDP) vedl v Severním Porýní-Vestfálsku předvolební kampaň s bývalým ministrem za SPD a tehdejším členem dozorčí rady RWE Wolfgangem Clementem. Oba volali po „racionální průmyslové politice“. Tím měli na mysli méně obnovitelných zdrojů energie a více uhelných elektráren. Opravdu.
V roce 2023 už není nadšení ze zničení odvětví obnovitelných zdrojů v Německu tak velké. Pro ty, kteří dávali pozor, to samozřejmě není příliš překvapivé: Čína se zřejmě nechce tak snadno vzdát náskoku, který si vybojovala v posledních deseti letech v oblasti solární energie.
Podle kolegů Christopha Giesena a Clause Heckinga chce Čína vyvážet zařízení na výrobu surovin a předběžné produkty pro solární moduly pouze v omezené míře. Neočekává se, že by USA a Evropa byly schopny Čínu rychle dohnat. Čínský podíl na trhu s jednou ze dvou nejdůležitějších energetických technologií budoucnosti se pohybuje od 75 % (solární moduly) do téměř 97 % (křemíkové wafery).
Čína prosazovala technologie budoucnosti, Německo technologie minulosti, to je jednoduché. Nyní jsme za hlupáky.
„Politicky žádoucí“ – co to přesně znamená?
Na tomto pozadí působí dokument, který právě předložila parlamentní skupina FDP Christiana Lindnera ve Spolkovém sněmu, téměř legračně. Ekonomický list Handelsblatt píše: „Průmyslová politika řízená státem představuje riziko, že technologie a výrobky nebudou podporovány kvůli jejich inovačnímu a růstovému potenciálu, nýbrž proto, že jsou politicky žádoucí.“
A to ze strany muže, který v roce 2012 považoval zrušení dotací na obnovitelné zdroje a rozšíření výroby elektřiny z uhlí za „rozumnou průmyslovou politiku“.
Co FDP ve skutečnosti chce, je v dokumentu také uvedeno: snížení daní, z něhož budou mít prospěch hlavně firmy a lidé s vysokými příjmy. A zvýšení nepřímých daní, které by tvrdě dopadlo zejména na lidi s nízkými příjmy. FDP tedy chce to samé jako vždy: protekční politiku pro bohaté. Tentokrát ale s obrovskými americkými dotacemi na ochranu klimatu jako výmluvou.
Co je považováno za „rozumné“ nejen v FDP, ale i v CDU/CSU a u bavorských Svobodných, by se mohlo ukázat i teď: Markus Söder (CSU) a Hubert „25 kilometrů čtverečních“ Aiwanger (Freie Wähler, čili Svobodní voliči) například ve velké shodě požadovali, aby se spalovací motory v Evropě vyráběly a prodávaly i po roce 2035.
Generální tajemník CSU Martin Huber dokonce hovořil o „levicově ideologickém“ zákazu spalovacích motorů. Je zvláštní, že sám Markus Söder již v roce 2007 (!) požadoval, aby byly od roku 2020 automobily se spalovacími motory zakázány.
Zde je stručný pohled do reality (ADAC, Auto-Bild, T-Online):
- Audi chce od roku 2026 uvádět na trh pouze nové modely s elektromotory.
- Fiat se má stát čistě elektrickou značkou nejpozději do roku 2030.
- Opel bude od roku 2028 vyrábět pouze vozy na baterie.
- U Citroënu skončí éra spalovacích motorů také v roce 2028 a prémiová značka DS bude od roku 2024 vyrábět pouze elektromobily.
- Lancia bude plně elektrifikovaná v roce 2026, Alfa Romeo v roce 2027 (Stellantis, do kterého patří také Fiat, Chrysler, Opel, Citroën a Peugeot, se chce stát světovým lídrem na trhu s elektromobily).
- Jaguar bude od roku 2025 vyrábět pouze elektromobily.
- Rolls-Royce nebude nejpozději od roku 2030 vyrábět spalovací vozy.
- Mercedes nechce v EU od roku 2030 nabízet žádné nové spalovací modely. Mercedes, stejně jako VW, výslovně uvítal hlasování Parlamentu EU v této otázce.
- Mini má být od roku 2030 pouze elektrické (značka Mini patří BMW).
Volvo také, - v Evropě platí to samé pro vozy Ford,
- a Toyota chce v Evropě do roku 2035 prodávat pouze klimaticky neutrální vozy, stejně jako Hyundai.
- Pouze BMW zatím prosazuje velmi nerozhodnou elektrickou strategii – což částečně vysvětluje lásku bavorských politiků ke spalovacím vozům.
Nový generální ředitel VW Oliver Blume naopak podle rukopisu projevu z tohoto týdne na setkání zaměstnanců VW ve Wolfsburgu prohlásil: „Transformace směrem k elektrické a digitální mobilitě je v plném proudu“ a „mobilita bude elektrická, a to v oblasti osobních automobilů, autobusů i nákladních vozů“.
Blázni, všichni ti levicoví ideologové, že?
Kategorie „zbožných přání“
Šéf VW Blume, který se v září 2022 stal z šéfa Porsche generálním ředitelem celého koncernu, byl dlouho považován za spojence FDP ve věci „záchrany spalovacího motoru“. Pak se ale ukázalo, že Blume zřejmě na rozdíl od Christiana Lindnera přesně ví, že spalovací motory mají budoucnost přinejlepším v kategorii veteránů a v miniaturních odvětvích.
Pokud jde o budoucnost německého průmyslu a zásobování energií, FDP a CDU/CSU rády hovoří o „otevřenosti vůči technologiím„. Ve skutečnosti jsou obě strany otevřené především technologiím, které jsou dávno odsouzeny k zániku. Nebo technologiím, které v současnosti spadají do kategorie „zbožných přání“ – jako jsou fúzní reaktory. „Ideologové“ jsou však vždy ti jen druzí.
Jaderná fúze žádné rychlé řešení nepřinese
Emocionální vazba na hluk a smrad
Je doslova slyšet, jak si v zákulisí stále dokola vypráví o jednom průzkumu veřejného mínění, který si vloni v létě nechalo zpracovat sdružení průmyslu minerálních olejů. Věří v emoční vazbu Němců k hluku a smradu – tak jednoduché to je. V případě lpění na spalovacích motorech tedy jde o populismus, ne o skutečnou politiku.
Mezitím se – zejména mladší – obyvatelé západních průmyslových zemí ubírají zcela jiným směrem: mnozí už vůbec nechtějí auto. A to je dobře.
Bavorský ministr dopravy Christian Bernreiter (CSU) naopak tento týden prohlásil, že v Německu brzy zavládnou „kubánské poměry“, protože si „ne všichni řidiči nechají vnutit elektromobily“.
Vzorec je děsivě jednoduchý
Pokud trochu poodstoupíme, je vzorec až děsivě jednoduchý: CDU/CSU, FDP a Aiwanger jsou prokazatelně vždy nakloněny technologiím, které souvisejí s procesem spalování. Tedy technologiím, které v realitě prostě už nemají žádné praktické odůvodnění.
Tuto agresivní, perverzní, průmyslově a klimaticky sebevražednou nostalgii pak nazývají „rozumem“.
Jak zde již bylo uvedeno: těmto lidem musíme přestat naslouchat. To oni nás dostali do současné situace. A chtějí v tom pokračovat.
Christian Stöcker, ročník 1973, je kognitivním psychologem. Od podzimu 2016 působí jako profesor na Univerzitě aplikovaných věd v Hamburku (HAW). Zde zodpovídá za studijní program „digitální komunikace“. Dříve působil jako vedoucí oddělení „Svět sítí“ deníku Spiegel Online. Ve svém sloupku „Racionalista“ se každou neděli zamýšlí nad hysterií a fakty v německém veřejném diskurzu.
