Jedno z nejčastějších novoročních předsevzetí zní: „Méně stresu v novém roce“. Odkud se však náš stres bere? V době digitálního světa práce a neustálé dostupnosti není na vině tempo našeho života, ale skutečnost, že se naše seznamy úkolů rozrůstají, míní sociolog Hartmut Rosa v rozhovoru pro Deutschlandfunk.
Večer si v letu přečtete noviny, rychle ještě zkontrolujete e-maily a když už jste u toho, kvapně odpovíte, pak je teprve hotovo. Pro mnoho zaměstnanců se rozdíl mezi pracovní dobou a volným časem stírá, protože digitální zařízení, chytré telefony a tablety se staly dostatečně malými a elegantními na to, aby bylo možné je brát všude s sebou. Je to dobře, nebo špatně? Odpověď na tuto otázku se prozatím nepodařilo najít, zejména odbory tlačí na ochranu zaměstnanců před neustálou dostupností a s ní spojenými očekáváními některých šéfů. Koncem roku 2017 rozvířil šéf podnikové rady Porsche Uwe Hück diskusi požadavkem na mazání pracovních e-mailů po pracovní době, o víkendu nebo o dovolené.
Sandra Schulzová: V několika dalších minutách chceme hovořit o nebezpečích, ale také o příslibech tohoto nového světa práce. Dnešním hostem je profesor Hartmut Rosa – na webových stránkách Univerzity Friedricha Schillera v Jeně uvádí jako své hlavní oblasti práce mimo jiné diagnostiku času a analýzu modernity, sociologii času a teorii akcelerace. Dobrý den!
Hartmut Rosa: Zdravím, dobrý den!
Schulzová: Když začneme konkrétně třeba výše uvedeným návrhem Uweho Hücka, pak by po práci, o dovolené nebo o víkendech byli zaměstnanci podrobeni nucenému e-mailové půstu. Je to dobrý nápad?
Rosa: Nemyslím si, že nutně a ve všech ohledech, protože na některých pozicích to samozřejmě také masivně zvyšuje tlak, protože někdy se prostě musíte vypořádat s pracovními procesy nebo kontexty, kde potřebujete jenom malou informaci, velmi malou informaci a podobně, a pak se omezit a říct, tohle za žádných okolností dělat nebudu, vytváří nové iracionality, které, když se zavedou, určitě lidi naštvou, a někdy nejen šéfy. Nemyslím si, že tlak vždy pochází od šéfů, ale často prostě z dlouhých provázaných pracovních procesů jako takových, kdy máte i jako zaměstnanec pocit, že byste něco rádi dokončili, nebo si uvědomujete, že to musíte dokončit, protože jinak to způsobí problémy jinde. Proto se obávám, že něco takového může za určitých okolností pomoci a mít smysl, ale nevyřeší to všechny problémy.
Příliš jednoduchá řešení
Schulzová: Takže z vašeho pohledu není vůbec špatné, možná řečeno v uvozovkách, se večer na gauči znovu přihlásit do systému a naťukat další e-mail?
Rosa: Ano, je to tak – vůbec to nechci popírat, protože se zdá být zřejmé, že je problém v tom, že jsme si vytvořili struktury, včetně pracovních, v nichž do nás všechny oblasti života nepřetržitě vnikají. V jakoukoliv dobu tak můžete potenciálně obdržet telefonát, žádost nebo požadavek, a to jak z pracovního světa, tak z rodinného světa, nebo ze světa volného času. Vlastně jsme si vytvořili problém, pro který musíme hledat řešení. Chci jen říct, že mi připadá příliš snadné si myslet, že tlak je vždy vyvolán šéfy jako takovými, protože když se na něj podíváte zblízka v pracovním kontextu, setkáte se s ním opravdu často.
Možná se to tolik netýká velkých společností, jako je Porsche, kde to může být dobrý nápad. Ale v mnoha situacích mají zaměstnanci opravdu pocit, že musím úkol a práci dokončit. Může to být například i v pečovatelské oblasti: pokud někdo vypadne, lidé mají samozřejmě pocit, že to musí udělat hned. A tak je to v mnoha souvislostech. Třeba u pokladny v supermarketu může mít někdo dovolenou, ale hlavou mu probíhá: „Ach jo, můj starý kolega má volno a druhý má před svatbou nebo dovolenou, a když je teď nechám na holičkách, budou mít velké problémy.“ Je tedy třeba vidět, že problémy, které zde máme, nelze vůbec bagatelizovat. Vytvořili jsme si je takříkajíc v celkové struktuře.
Thomas Piketty: „Neoliberalismus dosloužil“
Schulzová: Pane Roso, jde o nový fenomén, nebo o jeho novou kvalitu, protože před deseti, dvaceti nebo třiceti lety se život také nikdy nezastavil. Vždy probíhal 24 hodin denně.
Rosa: Ano, tak to skutečně bylo a sociologové si dlouho mysleli, že moderní společnost funguje pouze tak, že věci mají pevně daná časová okna. Museli jste pracovat, řekněme, mezi osmou a pátou hodinou, a během té doby jste nemohli dělat nic jiného. Nemohla jste se starat o tetu nebo dítě ani chodit nakupovat. Ale po 17. hodině byl profesionální svět zcela vypnut. S mým životem už neměl nic společného. Dnes je to skutečně tak, že můžeme prakticky všechny sféry obsluhovat současně. Někdy to má i své výhody: mohu si rychle zavolat rodině, surfovat po internetu, napsat na WhatsApp nebo dělat něco jiného, zatímco jsem v práci. Má to však také tu nevýhodu, že jsme vždy k zastižení a že existují technické možnosti, jak si pracovní svět vzít všude s sebou. I o víkendu a po práci.
Zpomalení a uvolnění
Schulzová: A jak jste právě řekl, nemusí být příčina nutně v nadřízených, ale mnoho zaměstnanců si stres vytváří samo a chová se v této otázce i velmi rozporuplně. Nyní jsem si to znovu vyhledala: novoročním předsevzetím číslo jedna je „méně stresu v novém roce“. V čem je tedy problém?
Rosa: Máte zcela pravdu. To je právě ten paradox, kterým se zabývám a který mě zajímá, že časová strukturální logika našich životů se zjevně zcela vymyká našim dobrým úmyslům a naší vůli. Toto předsevzetí, že příští rok trochu zpomalím nebo se uvolním nebo budu více odpočívat nebo si toho naložím méně, to se zdá být zcela imunní, nebo naše praxe se zdá být zcela imunní vůči tomuto předsevzetí. A proto si myslím, že problém je hlubší. V tomto případě může pomoci zavedení jednoduchého časového pravidla, například „po práci už žádný pracovní kontakt“. Základní logikou je však to, co nazývám logikou růstu společnosti. Žijeme v systému, který se může udržovat pouze tím, že rosteme. Pokud nebudeme pracovat a žít rychleji a efektivněji každý rok a také více vyrábět, efektivněji vyrábět, více spotřebovávat a více distribuovat, nemůžeme si udržet to, co máme. Naše pracovní místa, naše podniky, náš sociální stát a tak dále.
O tom, proč není růst udržitelný, mluví Ulrike Herrmannová: „Potřebujeme zelené smršťování“
Schulzová: Ale nezažíváme, pane Roso, také přinejmenším opačný trend, když např. odborová organizace IG Metall prosazuje 28hodinový pracovní týden, což se blíží částečnému pracovnímu úvazku, ale s lepším platem. Neexistují tedy oba trendy? Vždy se nyní opakuje, že generace, která se nyní začíná zapojovat do pracovního procesu, přikládá mnohem větší význam tomu, že si to dokáže sama a suverénně uspořádat.
Rosa: To je docela zajímavé pozorovat. Jsou tu vlastně dvě strany, na jedné straně špičkoví lidé, zejména mladší zaměstnanci, nechtějí být ve vrcholových pozicích, protože říkají, že chtějí také žít a ne jen pracovat. Mnoho společností si na to skutečně stěžuje. A máte pravdu, mezi odbory se nyní objevuje hnutí, které už neříká „my za více“, což byl dříve jeden ze sloganů, ale skutečně za určitých okolností „my za méně“, tedy za kratší pracovní dobu. V tuto chvíli je to však stále na úrovni novoročních předsevzetí, tedy přání, které klademe na život, ale ne nutně praxe, kterou žijeme. Protože tato logika soutěžení je globální a promítá se do našich životů v podobě neustálého tlaku na optimalizaci, kdy se ve všech oblastech snažíme být zdatnější, lepší, atraktivnější. A pak samozřejmě máme sami od života očekávání, která zaplňují náš seznam úkolů.
Explodující seznamy úkolů
Schulzová: Samozřejmě se na to musím začátkem ledna zeptat znovu: jaké je vaše konkrétní doporučení, jak tomu v nastávajícím roce čelit?
Rosa: No, myslím, že když se podíváte, co nám vlastně způsobuje stres, zjistíte, že téměř všichni v této společnosti se potýkáme s obrovskými seznamy úkolů. Za den nebo za týden je toho prostě víc, než můžete rozumně stihnout. Na vině tedy nemusí být nutně tempo našeho života, ale skutečnost, že seznam úkolů se neustále rozšiřuje. A dalo by se říci, že jednoduchým řešením je psát na něj méně. Tento seznam úkolů je však naplněn očekáváními, která na nás klademe my sami, ale i ostatní, a která vnímáme jako oprávněná. Například přijdete do práce a tam se vás zeptají, proč jste to ještě neudělali? A vy se domníváte, že to bylo legitimní očekávání. A pak přijdete domů a vaše žena vám třeba řekne, proč ses nepostaral o svého syna nebo o své rodiče?
Nouriel Roubini: „Zažíváme první dny třetí světové války“
Schulzová: Tak to skutečně může být.
Rosa: A jediné, co můžete udělat, je znovu si projít seznam úkolů a zjistit, která z těchto očekávání skutečně chceme vyškrtnout a zbavit se jich.
Schulz: Dnes ráno tu s námi v pořadu stanice Deutschlandfunk byl sociolog Hartmut Rosa. Děkuji vám za vaše zhodnocení a samozřejmě za váš čas!
Rosa: Bylo mi potěšením!
Hartmut Rosa, narozen v r. 1965 ve schwarzwaldském Lörrachu, je německým sociologem a politologem. Zimní semestr 1988/89 strávil na London School of Economics and Political Science na stipendiu Německé národní akademické nadace. Několikrát za účelem studia navštívil USA, mj. v r. 1995, kdy pracoval jako odborný asistent na katedře vládních studií/Centra pro evropská studia na Harvardově univerzitě. Od roku 2001 působí jako hostující profesor na New School University v New Yorku. V roce 2005 byl Hartmut Rosa jmenován profesorem obecné a teoretické sociologie na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. V září 2013 doprovázel německého prezidenta Joachima Gaucka jako státní host na jeho cestě do Francie. Od října 2013 je rovněž ředitelem Vysoké školy Maxe Webera pro kulturní a sociální studia na univerzitě v Erfurtu. Ve svém výzkumu se zaměřuje na krize demokracií a transformaci západních společností. Rosa obdržel četná ocenění a vydal několik publikací, z nichž poslední (spolu s Andreasem Reckwitzem) vyšla pod názvem „Pozdní modernita v krizi. Čeho dosahuje sociální teorie?“ (Spätmoderne in der Krise. Was leistet die Gesellschaftstheorie?).
