Bedřich Moldan: Revoluce není třeba, klimatická změna má i svůj potenciál

Profesor Bedřich Moldan mě zaujal hned na první pohled, když jsem ho slyšela jaderně přednášet na záznamu jarní demonstrace hnutí Fridays for Future, kde se zároveň nabízel, že bude přednášet na školách zdarma. Nyní se během páteční Noci vědců chystá vystoupit na panelové diskuzi k výsledkům nedávno skončeného Klimatického summitu OSN v New Yorku. S prvním polistopadovým ministrem životního prostředí české vlády a zakladatelem Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy jsme mluvili v jeho kanceláři na pražském Veleslavíně. Povídali jsme si o tom, zda je to s klimatickou krizí opravdu tak špatné, proč se Česká republika k celé otázce staví tak laxně a zda mohou současné problémy životního prostředí paradoxně přinášet i nějaká pozitiva.

Krásné fotky vnoučat i portrét s nějakým významným zahraničním představitelem. Na obrazovce počítače graf s nápisem „Proč je oteplení o 1,5 °C problém?“. A před ním na židli vitální starší muž s jasně modrýma očima. Při pohledu na něj a hlavně při jeho poslechu trochu i zalitujete, že nejste na těch fotkách jeho vnoučat. Ale k věci. Bedřich Moldan mě usadil do pohodlného křesla a pak už jen svým klidným hlasem stručně a jasně odpovídal na dotazy. A já jen doufala, že je všechny neslyšel už tisíckrát.

V současnosti pozorujeme neustálý přeliv lidí z venkova do měst. Myslíte, že by města globální oteplování mohlo učinit neobyvatelnými natolik, že se tento trend změní?

Myslím, že ne a že se dá počítat s tím, že města nadále porostou, a se změnami klimatu se budou vyrovnávat po svém.

V čem by se podle vás měla města změnit?

Nemyslím si, že by se měla snažit o nějakou revoluční změnu. Každopádně by se ale měly současné progresivní trendy směrem k ekologickému hospodaření prohloubit, což znamená například klást důraz na takzvané zelené stavitelství, tedy na zelené fasády, střechy, na hospodaření s dešťovou a užitkovou vodou, s energiemi, rozvoj úspornějšího svícení na ulicích, snížení světelného smogu a samozřejmě se zaměřit na podporu městské hromadné dopravy a naopak regulovat provoz soukromých automobilů.

Určitá umírněnost je určitě dobrá, například není potřeba jíst tolik masa nebo je dobré se snažit co nejméně plýtvat potravinami, říká Bedřich Moldan. Na snímku z roku 2010

Jednotlivé potřebné směry a opatření už tedy známe, spíš je nutné je pochopit a neoddávat se snění, že se vše vymyslí ještě nějak lépe.

Jak si v tomto směru vede Praha?

V poslední době jsem zaslechl o poměrně sympatických gestech, například to, že Praha 7 vyhlásila stav klimatické nouze, z čehož, jak doufám, budou vyplývat potřebná opatření. Líbí se mi také, že vedení města zřídilo Komisi pro klima. To jsou podle mého kroky správným směrem.

V souvislosti s globálním oteplováním se nyní hodně mluví o hrozbách, které s sebou nese. Má podle vás i nějaké příležitosti?

Myslím, že největší potenciál je ve využití nových „zelených“ technologií, které v současnosti podle mého názoru nejsou dostatečně uváděny do praxe. Týká se to zejména energetiky, skladování energie. Velkou naději také vkládám do energetického managementu, tedy regulace trhu tak, aby na jedné straně nedocházelo k přetěžování poptávky a na straně druhé k přebytkům elektřiny v některých obdobích.

Nějaké velké nařizování a zakazování nevidím jako cestu. Spíš je dobré si promyslet, co je důležité a čeho se naopak mohu vzdát.

Velký potenciál také vidím ve startupech. Ano, je to rizikový kapitál a přežije asi jen 50 procent z nich, ale i přesto bychom je měli plošně podporovat a doufat, že alespoň ta druhá polovina se uplatní a rozvine. Příležitosti jsou obrovské, jen se jim myslím zatím nevěnuje tolik pozornosti, kolik by mělo.

Před několik dny proběhl Klimatický summit OSN, na kterém ale nikdo z našich politiků nepromluvil. O čem to podle vás vypovídá?

Je to proto, že generální tajemník OSN se vyjádřil v tom smyslu, že prostor pro prohlášení dostane pouze představitel, který přednese jasný závazek k další redukci skleníkových plynů nebo významně přispěje k takzvanému zelenému klimatickému fondu.

Česká republika bohužel zatím nemá co zvláštního nabídnout, takže vláda by se měla velmi vážně zamyslet nad tím, jaká je skutečně naše pozice a zda se budeme chovat v souladu s postoji Evropské unie i nadále jen z donucení, nebo také převezmeme iniciativu.

Současná vláda má ale stále poměrně velkou podporu. A možná se není čemu divit, podle výzkumů mají Češi sice přírodu rádi, ale o ochraně životního prostředí nemají dostatečné znalosti, a to ani ti nejvzdělanější... Proč jsme na tom tak špatně?

Je pravda, že v tomto směru jsme na tom téměř nejhůř v Evropě, a souvisí to s celou řadou věcí. Zaprvé vůbec povolání pedagoga u nás není adekvátně finančně ani společensky hodnoceno, proto mnoho kvalitních lidí po ukončení studií odchází do jiného obor. Od dob sametové revoluce se také hodně vztah společnosti k životnímu prostředí proměnil. Tehdy si lidé uvědomovali, že naše ovzduší, voda a příroda jsou v katastrofálním stavu a je nutné s tím něco udělat. A opravdu jsme dosáhli obrovského zlepšení v nejrůznějších oblastech. Poté ale lidé dospěli k názoru, že bychom se spíš než o životní prostředí měli starat o to, jak se ekonomicky vyrovnat Západu, takže tato problematika byla upozaděna.

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., dr. h.c. (1935)

Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor analytická chemie. V roce 1964 se stal kandidátem věd a v roce 1992 docentem Univerzity Karlovy v oboru chemie. V roce 1997 byl jmenován profesorem v oboru ochrana životního prostředí, o tři roky později získal čestný doktorát od Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Byl zakládajícím členem a tajemníkem Ekologické sekce Biologické společnosti při ČS AV a hlavním překladatelem knihy Meze růstu – 1. zprávy Římského klubu. Stal se zakladatelem a ředitelem Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. V roce 2014 obdržel zlatou medaili Karlovy univerzity za celoživotní zásluhy, v červnu 2016 získal Cenu Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos ekologii.

K tomu přispívá i rétorika našich nejvyšších představitelů, například pana bývalého prezidenta Václava Klause, který dlouho změnu klimatu popíral. I programy politických stran pro jakékoli volby obsahují ochranu přírody jen okrajově, nebo vůbec. Lidé tedy usoudili, že to není tak důležité, a samozřejmě se to tedy nepromítlo do vzdělání. U nás je také zajímavé, že environmentální výchova je především v rukou nevládních organizací, ministerstvo školství se o ni nestará skoro vůbec. Přitom jinde ve světě už je poměrně běžné, že děti chodí ze školy a poučují v tomto ohledu své rodiče.

Jaký máte názor na to, jak o klimatické změně informují média? Pořád bývají zdůrazňovány hrozby, a jak se budeme muset omezovat. Mám pocit, že lidé už se to spíš snaží vytěsnit...

To máte pravdu, ale doufám, že se to spolu se zvýšeným zájmem o klimatickou krizi konečně trochu změní. Třeba ve světových médiích už se píše, že ve skutečnosti může klimatická změna ovlivnit hospodářský růst pozitivním směrem. Ale s takovýmto názorem se zatím u nás v oficiálních prohlášeních nesetkáme a je to do jisté míry dáno tím, že tu komunikace mezi vědeckou a veřejnou sférou stále dobře nefunguje.

Také se spíš setkávám s názory, že spotřebu bude nutné výrazně omezit, což samozřejmě bude mít za následek pokles ekonomického růstu, protože je na konzumu postaven.

Tak samozřejmě, ale myslím, že i v omezeních může být v určitém směru potenciál pro rozvoj. Vezměte si třeba dopravu po Evropě. Všeobecně se tvrdí, že do vzdálenosti tisíc kilometrů by se mělo spíš jezdit vlakem než létat. Pro to by se ale musela vytvořit dobrá vlaková spojení, zdanit letecké palivo, vybudovat vysokorychlostní tratě. Takže tam je potenciál.

Takže ano, určitá umírněnost je určitě dobrá, například není potřeba jíst tolik masa nebo je dobré se snažit co nejméně plýtvat potravinami. To jsou omezení, která jsou určitě na místě, ale nějaké velké nařizování a zakazování nevidím jako cestu. Spíš je dobré si promyslet, co je důležité a čeho se naopak mohu vzdát, a snížit tak svou ekologickou a uhlíkovou stopu.