Na největší světové skládky přibude denně přes 10 tisíc tun odpadu

Zatímco některé státy vyčleňují pro skládky obrovské a stále se rozrůstající plochy, Švédsko zachází se svým odpadem efektivně – dokonce natolik, že aby se nezastavily tamní spalovny vyrábějící elektřinu, musí se do země dovážet smetí ze zahraničí

17.02.2017 - Vilém Koubek



Každý rok lidstvo vyprodukuje víc než dvě miliardy tun odpadu a velká část z uvedeného množství končí v oceánu či na skládkách: Například americké smetiště Apex Regional má rozlohu téměř 9 km² a každý den tam přibude přes 10 000 tun materiálu. Na mexické Bordo Poniente denně přivezou dokonce 12 000 tun

Musíme si pomáhat

Neuvíznout pod nekonečnou horou odpadků nám pomáhá recyklace, jenže její zavedení představuje i ve vyspělých industriálních zemích problém. Ve Spojených státech se v roce 2014 recyklovalo pouhých 34,6 % odpadu, v České republice jsme se v roce 2013 zastavili na 24 % a se smetím nakládáme hůř než například Polsko či Estonsko. Evropská unie si přitom uvědomuje relativně nedostatečné zpracování odpadu na starém kontinentě a do roku 2030 hodlá podniknout kroky k tomu, aby členské země recyklovaly alespoň ze 70 %. 

Pro mnohé státy bude podobný požadavek velkou výzvou, jiné jej však plní už dnes, a některé s jeho řešením dokonce pomáhají ostatním. Nejzářnější příklad nabízí Švédsko, jež dovede odpad zpracovávat natolik efektivně, že jej leckdy musí dovážet ze zahraničí

Užitečný popel

Ještě v roce 1975 přitom Švédové recyklovali „pouhých“ 38 % svého odpadu. Když ovšem počátkem 21. století vstoupila v platnost přísná omezení pro vznik nových skládek (EU chápe ukládání odpadu až jako krajní řešení), zareagovala severská země intenzivní recyklační revolucí. Dnes se tam sběrné stanice nacházejí maximálně 300 m od všech obydlených oblastí a většina občanů třídí odpadky do kontejnerů umístěných v každém bloku zástavby. Aktuálně se proto severská země může pochlubit až 99% recyklací.

Z novin vzniká tzv. papírová hmota, láhve se taví a znovu využívají, z plastů se po přetavení stávají nové produkty, biologický odpad se kompostuje nebo hraje důležitou roli při výrobě bioplynu. Švédsko se navíc nebojí spalování (jež je pro mnohé státy kontroverzní), neboť si uvědomilo jeho energetický potenciál. Přibližně polovina smetí proto putuje do speciálních spaloven a mění se tam na elektřinu či teplo, které se následně rozvádějí do domácností. A právě spalování zdokonalila severská země natolik, že musí ročně importovat až 700 000 tun odpadu ze zahraničí. 

Zelený oheň

I tamní spalovny jsou přitom relativně „zelené“: Namísto toxického kouře z jejich komínů vychází z 99,9 % pouze oxid uhličitý a pára. Z popela se posléze vyberou kovy a odešlou se k recyklaci. Další zbylé složky se přimíchávají do stavebních směsí při budování či opravách silnic. A teprve poslední 1 % odpadu putuje na skládky.  

Ani 99% recyklace však Švédy nenechala usnout na vavřínech: Tamní společnost dnes „bombardují“ televizní spoty a informace z dalších kanálů, které obyvatele učí nakládat s vysloužilými předměty a využít je i poté, co splnily původní funkci. Po firmách na švédském trhu se zas požaduje výroba produktů, které buď vydrží déle, nebo se snáz recyklují.

Daň za obaly

Pokud bychom však pominuli spalování, nakládá s odpadem nejlépe na světě Německo: Z roční produkce asi 50 milionů tun se mu daří vracet do oběhu až 87 %. Vynikajícího výsledku země docílila masivní vzdělávací kampaní, jež lidem vysvětlovala, jak poctivě a důsledně třídit. Dělení odpadků na plasty, sklo a vratné sklo, papír, bio a nebezpečný odpad a odpad již dále nevyužitelný (špačky od cigaret, popel) je běžné ve většině tamních domácností.

TIP: Druhý život odpadků: Recyklace odpadu má smysl 

V závěsu za Německem se drží Jižní Korea, která jednoduše musela se sílící ekonomikou a rostoucí populací zavést přísná recyklační opatření, protože neměla místo k budování skládek. Zatímco jinde ve světě se tak platí až za svoz odpadu (takže ho teoreticky můžete odhazovat načerno), v asijské zemi se zpracování smetí financuje přímo z nákupu sběrných pytlů, jež se prodávají po kusech: Každý má přitom jinou cenu, která se odvíjí od toho, jak náročné je daný druh odpadu zrecyklovat. 

Recyklace peněženky

Jihokorejské nařízení platí od roku 1995 a od té doby tam množství vyprodukovaného odpadu na osobu klesá závratným tempem: Zatímco v roce 1985 se jednalo o 2,2 kg denně, po zavedení nového systému šlo o pouhé 2 kg, a v roce 2010 dokonce jen o 0,95 kg. Podobně jako Německo tak i Jižní Korea potvrzuje, že jeden z nejefektivnějších způsobů, jak přimět obyvatelstvo recyklovat, prochází peněženkou.

Japonský extrém

Podobně jako Jižní Korea ani Japonsko nemá místa nazbyt – přitom ročně vyprodukuje přes 45 milionů tun odpadu. V ostrovním státě proto platí řada přísných recyklačních opatření, jež si však některá města berou k srdci až příliš: Například obec Kamikacu má pověst místa, kde vládne „recyklační fašismus“, protože nutí obyvatele třídit odpad do neuvěřitelných 44 kategorií. Velmi komplikovaný systém pak zaštiťují „všemocní“ popeláři – a ty, kdo správné třídění dlouhodobě zanedbávají, mohou dokonce nechat vystěhovat.

  • Zdroj textu

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock


Další články v sekci